FOUKAČKA – nejstarší plynová zbraň

Tradiční foukačka se velikostí a provedením liší podle místa vzniku. Celková délka kolísá mezi 1 - 3,5 m. Samotná trubice může být zhotovena buď z kmínku zbaveného duše, z rákosu, z bambusu či slepena ze dvou rozštípnutých dřevěných tyčí s vybroušeným otvorem. Jako projektily se používají nejčastěji šipky z tvrdého dřeva, řapíky palmového listí nebo hliněné kuličky. U samotných šipek dále platí, že jejich tvar, velikost a materiál, ze kterého jsou vyrobeny se může velmi lišit v závislosti na druhu zvěře pro jejíž lov jsou určeny a na typu foukačky samotné. Konec šipky mohl být omotán chmýřím z vhodné rostliny, bavlnou, ptačím peřím či dužinou z rostlin.

 

Tradiční šipky i s toulcem používaným s foukačkou Sumpitanem - Borneo.

 

Oblastmi, kde se foukačky vyvinuly do nejvyšší formy byl ostrov Borneo a dále mezi indiány na Orinoku a Amazonce v jižní Americe a částečně i u indiánského kmene Jivaro v Ekvádoru. Není náhoda, že v těchto regionech se vyskytuje velké množství rostlin vhodných k výrobě účinných jedů. Foukačky, které se nacházejí na ostrově Borneo, tzv. Sumpitany, jsou vyráběny velmi pracnou a obtížnou metodou vyvrtávání díry do pevného kusu cca. 7 stop dlouhého tvrdého dřeva a jeho následném opracování do jeho finální podoby foukačky. Tyto foukačky bývají ještě zpravidla vybaveny čepelí z kopí, které umožňovalo použití Sumpitanu jako záložní zbraně v bitvě, nebo k dobití zraněné zvěře.

 

Foukačka Sumpitan zkoušená autorem článku na ostrově Borneo.

 

Oproti tomu jihoamerické foukačky bývají vyrobeny z dvou kusů podélně rozštípnutého mladého stromu a následným vydlabáváním dvou stejných polovin „vývrtu“, které byly posléze slepeny dohromady. Délka těchto foukaček se pohybuje mezi 12 – 20 stopami. Například indiáni z kmene Šuárů nazývají své foukačky Ume, jiný indiánský kmen z Jižní Ameriky označuje své foukačky Servatana. Foukačky se také používaly v Japonsku. Nazývaly se Fukija a Fukidake. Fukija byla většinou krátká foukačka, často maskovaná jako flétna, hůlka či deštník a její použití bylo určeno na blízkou vzdálenost, tak do 30 stop. V minulosti byla údajně používaná obávanými japonskými  válečníky – nindži. Oproti tomu Fukidake měřila od 150 do 280 cm a byla určena téměř výhradně k lovu ptáků. Zvláštností japonských foukaček je utěsnění zadního konce šipky papírovým kornoutem a v některých případech vybavení šipky železnými kopinatými hroty.

 

Japonská foukačka Fukija – různé varianty i s šipkami vyfocené v nindža muzeu na ostrově Honšů v Japonsku.

 

Na Filipínách je speciální druh foukačky nazývaný Zarbatana, která byla  používána domorodci v dobách před kolonizací Španěly v roce 1521. Foukačka Zarbatana byla nejčastěji vyráběna z bambusu nebo ze stromu anahaw a její délka se pohybovala přibližně 120 cm. Prakticky všude tam, kde se foukačky užívaly, se kromě šipek z nich vystřelovaly i hliněné kuličky sloužící převážně k lovu drobného ptactva. Dalším kuriózním příkladem využití foukaček, které střílí hliněné kuličky, je například v jižním Mexiku, kde jejichž pomocí usměrňují pohyb pasoucích se ovcí. Naopak na ostrově Timor se pomocí foukaček loví ryby a jejich šipky jsou až metr dlouhé.

Jedy používané na šipky do foukaček jsou většinou založené na nějaké formě strychninu. V jižní Americe je upřednostňovaným jedem kurare. Je připravováno z vína wourali, což je domorodý název pro rostlinu strychnos toxifera. Míza z této rostliny se vaří tak dlouho, až se stane hustou a lepivou. Oproti většině strychninových jedů, které způsobují symptomy jako je ztuhnutí a křeče, u kurare zabíjí jeho paralyktický efekt, který vypne motorické nervy a v podstatě oběť uvolní až k smrti. Zajímavé je, že kurare oproti většině ostatních jedů, je toxické jen pokud se dostane do krevního oběhu. Je to veliká výhoda, neboť maso zvířete zabitého šipkou namočenou v kurare, je možno beze strachu sníst. Další možností je použití jedu z jedovatých žab-pralesniček. Jedná se o tzv. šípový jed. Tradiční malajský foukačkový jed se vyrábí z mízy stromu upas, který pochází z rodiny moruší nebo ze stromů ipoh. Tyto jedy zabíjejí efektem zástavy srdce. Otrávené šípy bývaly také často asi 2-3 cm od hrotu lehce naříznuté či jinak upravené. Toto mělo za účel, aby došlo v místě zeslabení šípu k jeho zlomení a v ráně zůstal hrot co nejdéle. Jed pak mohl účinněji působit a nebylo snadné jej z rány těla odstranit.

 

Pralesnička strašná je největší z druhů šípových žab.

 

Foukačka je hojně používána i v dnešní moderní době. A to jak k zábavě – sportu či lovu, tak například i jako pracovní nástroj. Při některých příležitostech využívají speciální foukačky i s uspávacím prostředkem veterináři či ošetřovatelé v ZOO. Foukačce jako sportovní disciplíně  se věnuje po světě několik set tisíc lidí. Jen v Japonsku je víc než 300 000 registrovaných „foukačkářů“. Nejznámější světové sportovní organizace jsou například ASBA – Americká sportovní asociace foukačky a  IFA – Mezinárodní asociace Fukiyado (Japonsko).

 

Různé varianty šipek do tradičních i moderních foukaček.

 

Jak používat foukačku – doporučení:

1) Prohlédněte hlaveň proti světlu a zkontrolujte, jestli se v hlavni nenachází nějaká nečistota nebo uvíznutý šíp. Pokud ano hlaveň vyčistěte. K vyproštění použijte dřevěnou nebo plastovou tyčku menšího průměru než je foukačka a poté tlakem ve směru střelby vytlačte „problém“.

2) Zkontrolujte šipky, které budete používat. Jde o to, jestli jsou nepoškozené a určené pro váš typ foukačky.

3) Místo, kde hodláte svou foukačku používat by mělo být hlavně bezpečné. Nechcete ohrozit zásahem další lidi či zvířata a zároveň ani nechcete poškodit majetek.

4) Pokud máte vybrané místo, kde budete svou foukačku používat, tak se zaměřte na terč a dopadovou plochu okolo. Terč by měl být z materiálu, který nejen že lehce neprostřelíte, ale i nezničíte zásahem své šipky. Okolí terče by mělo bezproblémově zachytit výstřely, které netrefíte do terče.

5) Máme-li vše připravené, pak postoj ke střelbě upravíme tak, že podle velikosti foukačky ji pohodlně uchopíme oběma rukama, mírně předkročíme jednou nohou a zkontrolujeme délku a šířku postoje, která by měla korespondovat s šířkou našich ramen. Přiložíme náustek k ústům a oběma očima sledujeme náš cíl přes konec foukačky.

6) Po vložení šípu do foukačky a přiložení náustku k ústům se nenadechujte ústy. Mohlo by dojít k vdechnutí šípu a poranění ústní dutiny.

7) Správný návyk pro střelbu z foukačky je nadechovat se nosem a vydechovat ústy. V tradičním pojetí jde spíš o jakési zakašlání.

8) Čím střílíme na delší vzdálenost tím více musíme počítat s opadem šipky, proto nadsazujeme záměrný bod nad cíl.

 

Cold Steel foukačky:

Společnost Cold Steel vyrábí v současné době několik variant foukaček, jsou to například modely - .357 Magnum Blowgun, nebo .625 Tim Wells Signature „Slock Master“ Blowgun, .625 Big Bore Blowgun, dále .625 Professional Blowgun a  2 Piece Blowgun .625.

 

Detail obou testovaných foukaček i s jejich náustky a držáky s šipkami.

 

Všechny modely jsou velmi bytelné a houževnaté. Jsou vyrobeny z kvalitních materiálů – trubka je z tepelně opracovaného, přesně válcovaného hliníku. Proto je relativně lehká a nebude se ohýbat. Náustek se lisuje z plastu a směřuje veškerý vzduch směrem vpřed k samotné střele, proto jenom minimum vzduchu uniká kolem. Náustky jsou z jednoho kusu a mají uvnitř tzv. bezpečnostní kroužek, který zabraňuje vdechnutí střely-šipky. Nic takového u tradičních foukaček nenajdeme. Šipky mají oranžové plastové kornoutové zakončení, které velmi kvalitně těsní v trubce. Cold Steel nabízí několik druhů šipek určených pro různé použití – sport, lov i zábavu. Jsou to: Stun Dart, Mini Broad Head Dart, Bamboo Dart a Razor Tip Broad Head Dart.

 

Různé druhy aktuálně používaných šipek od firmy Cold Steel.

 

Test foukaček Tim Wells Signature „Slock Master“ a Big Bore.

Foukačku Big Bore vlastním cca 8 let a občas s ní trénuji. Foukačku Slock Master jsem cíleně testoval jako nejnovější model. Tuto novou foukačku navrhnul pro společnost Cold Steel profesionální lovec Tim Wells, který se specializuje na lov lukem, kopím a dalšími primitivními zbraněmi. Obě foukačky jsem vyzkoušel jak zkompletované v celkové délce, tak i pouze s jedním dílem „trubky“. Oba modely jsou totiž skládací a je jen na vás jakou variantu budete využívat. Kratší verze se mimo jiné velmi osvědčila při tréninku použití foukaček s dětmi. Samozřejmě že se lépe manipuluje s něčím co je kratší a lehčí.

 

Obě testované foukačky - Tim Wells Signature „Slock Master“ a Big Bore, v rozloženém stavu.

 

Zajímalo mě jaký mají tyto foukačky maximální dostřel a samozřejmě i účinný dolet jejich šipek. Tento test jsem realizoval na střelnici Fox Chloumek u Mělníka, kde běžně pořádáme střelecko-taktické kurzy. Výhodou byla nejen bezpečnost, ale například i naměřené vzdálenosti a použití různých terčů-materiálů. Při testu jsem použil klasický papírový terč o velikosti torza lidské postavy. Využíval jsem postupně vzrůstající vzdálenost – začal jsem na 10 metrech a postupoval na 20, 30, 40, 50 a 60 metrů. Vzdálenosti jsem označil barevnými kužely, což je patrné z fotografií. Nejdelší maximální dostřel byl 55 metrů. Účinný dolet byl spojen s jistotou zásahu a pohyboval se od 20 do 30 metrů.

 

Test dostřelu - extrémní vzdálenost.

 

Dále jsem se zaměřil na použití různých druhů šipek a to na přesnost zásahu a také na jejich sílu – průraznost. Využíval jsem hlavně šipky Mini Broad Head Dart a Razor Tip Broad Head Dart. Oba tyto modely šipek se velice osvědčily. Přesnost jsem testoval na vzdálenost od 3 do 8 metrů. Používal jsem různé cíle - ovoce, zeleninu, šišky, plechovky od limonád, listy, kusy dřeva nebo originální terčovnice na šipky či terčovnice určené pro luky a kuše. Foukačky jsem zkoušel v různých prostředích, v bytě, na zahradě nebo v lese. Zábavné a pro lov velice přínosné je foukat na různě veliké cíle a na různé vzdálenosti. Získáte tím nejen odhad vzdálenosti, ale i jistotu míření. Průraznost jsem vyzkoušel například na plechovém víku od velké nádoby, které jsem opakovaně prostřelil nebo jsem několik šipek „zabodl“ z boku do pneumatiky. Úspěšně jsem také na vzdálenost 7 metrů rozstřeloval tzv.asfaltové holuby určené pro brokovou střelbu.

 

Rozstřílená plechovka.

 

Plechové víko komínu prostřílené skrz.

 

Detail nástřelu pneumatiky.

 

Rozstřelený asfaltový holub používaný při sportovní brokové střelbě na vzdálenost 7 metrů.

Nedalo mi to, abych nevyzkoušel testovanou foukačku při lovu. Jako cíl jsem zvolil malé ryby v potoce. Z minulosti jsem věděl, že ideální bude lovit za tmy a s pomocí svítilny. Podařilo se mi během chvilky ulovit několik malých okounů.

 

Ulovený okoun v potoce.

 

Jako další mne zajímala úsťová rychlost střel – šipek vyfouknutých z foukaček. K měření rychlosti šipek mě posloužilo zařízení zvané „hradla“. Jedná se o elektronické zařízení se svislými poli (hradly) snímanými světlocitlivými čidly. Čidlo zaznamená stín vrhaný střelou. Pole jsou od sebe vzdálena cca 0,5m. Podle časové odchylky mezi vrženými stíny na jednotlivá hradla přístroj spočítá rychlost střely. Průměrná úsťová rychlost vyfouknutých šipek byla 33-35 metrů za vteřinu. Pro zajímavost jsme vyzkoušeli i ostatní modely a maximální úsťovou rychlost jsme naměřili u modelu .357 Magnum, jednalo se o 38 metrů za vteřinu. I tyto testy jsme realizovali na oficiální střelnici.

 

K měření rychlosti šipek mě posloužilo elektronické zařízení zvané „hradla“.

 

Na závěr je dobré zdůraznit několik výhod této zajímavé zbraně. Foukačku si naprosto bezproblémově pořídíte, např. objednáte přes internet a nepotřebujete žádné povolení. Můžete ji používat téměř kdekoliv. Není hlučná a i její obsluha je snadná. Foukačku může používat opravdu téměř kdokoliv – děti, ženy, muži i hendikepovaní. A hlavně – je s ní legrace.

 

Foukání ve stoje, na větší vzdálenost je nutné patřičně nadsadit.

 

 

Foukání z kleku

 

Střelba na figurínu