Václav Cílek - Většina současných mládenců nemá kapesní nůž, ale mobil. Chleba by si asi uřízli tak, že někam zavolají

...

Lidé, kteří nosí kapesní nůž, mají častěji své vnitřní místo a jsou sebevědomější

Martina: Václave, to je věc, které možná rozumím, přestože nevím, jak přesně to myslíš. Když řekneš „kapesní nůž“, tak je mi jasné, že je to velmi důležitá věc, kterou bychom se měli naučit mít u sebe. Ty tady ale máš psychologii kapesního nože – a to mě trochu mate.

Václav Cílek: No, jasně, že ano. Už roky jsem dával svým americkým a kanadským studentům otázku, kdo z nich má kapesní nůž a jaký. Ukazuje se, že většina těchto mládenců nemá kapesní nůž, ale mobil. To znamená, že problémy neřeší tak, že by si uřízli chleba, ale tím, že někam zavolají, nebo já vlastně nevím, co s tím udělají. Všiml jsem si, že lidé, kteří nosí kapesní nůž, mají častěji vnitřní místo, častěji jsou sebevědomější. Mají s sebou nástroj, to znamená, že spoléhají na to, že s tím nástrojem umí zacházet. Nůž je zajímavý tím, že to je jak zbraň, tak nástroj, že to má obě polohy. Vlastnictví nože tedy zároveň ukazuje okolí, že daný člověk je připraven se bránit.

Psychologie kapesního nože je hrozně zajímavá. V posledních zhruba dvou desetiletích se něco stalo v průmyslu kapesních nožů. Existuje velké množství firem, které mají nádherné katalogy, noži se dnes zabývají nejlepší designéři. Technologie výroby oceli se změnila od těch rezavějících, ale dobře řezajících ocelí, až k práškovým technologiím, kdy v ocelích plavou hnízda karbidů, takže jsou velice tvrdé. Pro část mužů se nůž stal něčím takovým, jako pro jinou část mužů mobilní telefon – a mně to přijde, že to jsou dvě odlišné skupiny lidí. U žen, které nosí nože, jsem si všiml, že to jsou často přemýšlivé, praktické typy. Bývají dobré matky. Nemám to nějak zvládnuté, ale v každém případě kreativita vložená v posledních dvou desetiletích do nožů a do kapesních nožů je obrovská.

Ještě uvedu jiný příklad. Před patnácti, dvaceti lety u nás prakticky neexistovali lidé, kteří by byli schopni udělat damaškovou ocel. Damašková ocel je většinou složena ze dvou vrstev oceli o rozdílném složení, které různým způsobem hněteš a pak překládáš. Dostaneš tak nože, které mají krásný vzor a jsou úžasné. Slovani to mimochodem uměli dávno před lidmi z Damašku, ale to je jiná věc. Nyní se častěji setkávám s lidmi, kteří jdou třeba do slovenského Rudohoří, nasbírají železnou rudu, ze které vytaví železo, z něj udělají několik typů oceli – a z těch stlučou damaškovou ocel a udělají nůž, který by obstál v Japonsku v 19. století. Je z toho patrné, že když je zájem, entuziasmus, tak i poměrně složité řemeslo jde v našem prostředí zvládnout.

Psychologie kapesního nože pro mě tedy představuje obrovitý fenomén. Mám nože rád a prostředí lidí, kteří se tím zabývají, je velmi tvořivé. A v Rusku je ještě tvořivější. Tam lidi vykopávají mamutí kly a dělají střenky nožů z mamutů a nevím co všechno. Je to umělecké, kulturní. Tito lidé si sdělují své názory, své postoje k životu, takže zde vzniká kultura, která se vyjadřuje pojmy jako třeba VG 10, což je dobrá ocel firmy Spyderco, původně tuším japonská a podobně. Je to zajímavá technická subkultura.

...